Naším pacientem se letos stal mladý muž, který od narození trpí dětskou mozkovou obrnou. Onemocnění ovlivňuje hybnost jeho rukou i nohou, a proto používá invalidní vozík a chodítko. K nám začal docházet na pravidelné terapie s cílem posílit svaly, zlepšit samostatnost a zvýšit svou vytrvalost.

Při vstupním vyšetření jsme si objasnili nejen to, které svaly jsou zkrácené, které oslabené a kde je snížený rozsah pohybu, ale také s jakými běžnými denními činnostmi má pacient největší potíže a co by si přál zlepšit.

Nejzásadnější pro něj byly přesuny – z postele na vozík, z vozíku na postel či židli, nebo ze sedu na židli do stoje k chodítku. „Chtěl bych se zvládnout sám pohybovat po bytě, přesouvat se z jedné místnosti do druhé,“ vysvětloval.

Po vyšetření jsme se rovnou přesunuli k terapii. Začali jsme protažením zkrácených svalů a následovalo posílení vybraných svalových skupin horních i dolních končetin. Abychom mohli dosáhnout co nejlepších výsledků, bylo důležité, aby pacient cvičil i doma.

Protože se obával, že by si cviky nezapamatoval, vytvořili jsme pro něj individuální cvičební plán v programu ExorLive – s obrázky, popisem i QR kódy vedoucími na krátká instruktážní videa.

V závěru terapie přišel čas na trénink přesunů na vozík a zpět. Upravili jsme techniku a přestože to bylo náročné, pacient se dokázal samostatně přesunout a měl z toho obrovskou radost.

Naplánovali jsme terapie na několik měsíců dopředu s frekvencí jednou za dva týdny a domácím cvičením podle plánu. Už po několika setkáních byly vidět první pokroky – pacient se dokázal nejen přesunout na vozík a zpět, ale také si sám manipulovat s podnožkou svého vozíku. Zdá se to jako maličkost, ale pro něj to znamenalo velký krok k větší nezávislosti.

Dalším cílem bylo zvládnout přesun na zem a zpět na židli či postel. „To mi hodně pomůže, protože se budu moct sám přesouvat na podložku na zemi, abych si zacvičil,“ říkal s úsměvem.

Po čtyřech společných terapiích jsme se rozhodli vyzkoušet chůzi s francouzskými berlemi. Zpočátku to bylo velmi náročné – rozdíl oproti chůzi s chodítkem byl velký. Nezůstali jsme ale u prvního pokusu a postupně jsme chůzi s berlemi zařazovali do každé další terapie. Brzy se pacient dokázal s berlemi postavit, a nakonec i udělat první samostatný krok.

Dnes máme za sebou půl roku společné práce a obrovský kus cesty. Stále je před námi mnoho výzev, ale každý další pokrok nám připomíná, že s trpělivostí a úsilím člověk dokáže mnohem víc, než si kdy myslel.

Autorka článku

Fyzioterapeutka

Mgr. Jana Tlučková